Zamyšlení v době „roušek“

Také vás zlobí, když zahlédnete někoho bez roušky na ústech? Už jsme si na ně zvykli.            Na ty roušky. Ještě nedávno byl ale pohled na někoho takto zakrytého přinejmenším velmi podezřelý. Nechci se však zamýšlet nad dodržováním tohoto nařízení.                                          Uchvátila mně totiž „jiná“ komunikace mezi lidmi. Všechno se jaksi zpomalilo a přesto, že prožíváme určitá napětí, lidé jsou pozornější. Dívají se vzájemně z očí do očí. A to nejen ti, kteří spolu potřebují hovořit, ale také ti, kteří se pouze míjejí. Krátké pohledy plné vzájemnosti, solidarity, podobných starostí. Zadívají se jen pár vteřin. A najednou vnímáte barvu jejich očí – nádherné odstíny modré, různorodá zelená, hnědá, černá jako uhel nebo také žlutozelená. Ale žádná není stejná. Náhle jsem si uvědomila, že vůbec nezáleží na tom, zda jsme si stihli nanést make-up nebo jak se tváříme, protože většinu obličeje máme zakrytou. Mluví za nás naše oči, i když mlčíme. Chtěla jsem tím jenom říct, že každý z nás je úchvatný originál Božího stvoření. Jemu buď chvála a díky na věky věků. Neopustí nás. Nikdy.

Buďme tedy k sobě navzájem i nadále tak ohleduplní a pozorní. Vždyť oči o nás prozrazují více, než si myslíme.

Ať vás všechny i nadále provází Boží ochrana.

iv.